Thanksgiving počesku

Američani svými „díky“ rozhodně nešetří, a to zejména v den tradičního svátku Díkůvzdání. V Česku se tento den neslaví, a tak je možná vhodné se zamyslet: Kdy a komu jste naposledy vzdali díky vy?

Thanksgiving Day neboli Den Díkůvzdání je zejména americkou výsadou. Ačkoli šlo původně o náboženský svátek určený pro vzdávání díků Bohu, dnes je rozšířen i mezi lidmi bez vyznání, avšak v trošku jiné podobě. Vždy čtvrtý čtvrtek v listopadu se obyvatelé USA a Kanady schází v rodinném kruhu, společně se veselí, nacpávají krocanem s brusinkovou omáčkou, fandí týmům amerického fotbalu, sledují nekonečnou sérii televizních pořadů a také berou obchody útokem. Inu každý vyjadřuje svou vděčnost jinak…

V této tradici jsme jako Češi ještě poněkud pozadu. I když jsme (sice nedobrovolně, ale přece) již převzali americké zvyky a tradice spojené s komerčními svátky, jako je Valentýn nebo Halloween a (s lehkým odporem) akceptovali přítomnost Santy na našem území, den věnovaný vzájemnému vzdávání díků jsme do našeho kulturního repertoáru zatím nezahnuli. A není to v tomto případě trochu škoda?

Svůj postřeh s námi sdílela učitelka Simona, spřízněná duše Tandemu a mimo jiné i pravidelná účastnice učitelských konverzačních kurzů. Snad vás inspiruje tak, jako nás.

„Byl pátek ráno, 25.11.2022, seděla jsem u počítače, pročítala poštu a na Facebooku jsem narazila na příspěvek naší kamarádky a bývalé lektorky Tandemu Angely Princ, a na video, na kterém tančí s dětmi, asi školkového věku, na počest Díkůvzdání! A já si najednou uvědomila, že jsem úplně zapomněla na to, že se den před tím, ve čtvrtek, který byl 4.v měsíci, právě slavil začátek tohoto amerického svátku!

Hlavně že právě probíráme USA, hlavně že jsme si o tom ve čtvrtek s mými studenty povídali, ale jak je člověk ve stresu, hlava plná něčeho jiného, prostě to nedocvaklo a já si myslela, že je za týden ještě jeden listopadový čtvrtek. No, nic, stává se...

Ale jak tak po ránu popíjím čaj a přemýšlím, jak tuto zprávu o svém omylu v kalendáři zahrnu později ten den do výuky, najednou si říkám, proč my nemáme naše Díkůvzdání? Nemám na mysli pečení krocana, hromadné posezení v rodinném kruhu či bláznivé nakupování. Ne, jen mne napadlo, že já sama v sobě cítím Díkůvzdání. Potřebu říci „děkuji“, jen tak v duchu, nemusí to být nahlas. Protože v tom okamžiku, jak jsem přemýšlela o „svých“ studentech, mi došlo, že je potřeba poděkovat. Že to uvnitř sebe tak cítím. Ano, já děkuji. Děkuji za to, že jsem učitelka, že se denně setkávám s mladší generací, že se spolu zasmějeme, že se občas zlobím a napomínám je, protože jsou už moc hluční, nedávají pozor, ale hlavně, v té chvíli, v době školy, se zaměřujeme my na ně, máme možnost i zapomenout na naše běžná trápení a starosti v rodině, se zdravím, s čímkoli.

Oni nám přinášejí do života radost, ale většinou jen v případě, že my se chováme slušně k nim. A my jim předáváme to, co jsme se v našem životě naučili a o co můžeme obohatit život jejich. Ano, mohla jsem jít jinou cestou, ne být učitelka, protože moje původní profese je stavební inženýr, ale já jsem s nimi šťastná.

Když jsem tedy přišla do třídy, omluvila jsem se za časový zmatek a svoji ranní myšlenku jsem jim řekla. Požádala jsem je, aby se zamysleli nad tím, zda i oni mají něco v sobě, za co mohou v duchu, ne nahlas, poděkovat. Protože já děkuji za to, že je mohu učit, i přesto že jsem se mohla v životě možná uplatnit jinde a třeba i s vyšším platem, ale že já jsem šťastná, že mohu trávit čas s nimi, že vlastně vedle nich mládnu 😊 a jsem také na ně pyšná za to, jací jsou.

Vyslechli mě, ztichli a najednou začali všichni tleskat a já cítila slzy v očích…“

Tak i vám krásné, i když oficiálně už trochu opožděné Díkůvzdání. Na díky totiž přece nikdy není pozdě! 😉