Vánoční zvyk z USA

A je po Vánocích.

Vánoční chystání

Krásný rok 2019 všem,

asi si myslíte, že mi trošku přeskočilo, když už zase myslím na Vánoce, sotva jsme jedny ve zdraví a pohodě „přežili“ :), ale opak je pravdou. Je tak akorát čas….

V mém posledním vánočním příspěvku jsem zmínila báječný vánoční biskupský punč a dneska je tady pokračování. V oné knížce, „červené knihovně“, byl totiž popsán ještě jeden zvyk, který mne možná nadchnul ještě více, ale vzpomněla jsem si na něj při vybalování vánočních dekorací.

Mne inspiroval už před dvěma lety a vás možná právě teď, když čtete tyhle řádky.

Příběh vypráví o vánočním čase, o jedné nádherné tradici. Děj se odehrává sice ve Spojených státech, ale prvopočátek je tady u nás v Evropě. Kdesi na americkém venkově se rodina chystala zdobit vánoční stromeček a maminka snesla z půdy několik krabic s vánočními dekoracemi. Ale zdobení jejich stromečku nebylo jen tak honem honem. Všichni nechali práce a sešli se ve velkém obývacím pokoji kolem stromečku. Maminka opatrně vybalovala ukryté poklady a dědeček s babičkou si sedli na pohovku, děti kolem sebe a pustili se do vyprávění. V oněch pečlivě střežených krabicích se skrývaly rodinné poklady, některé víc než 100 let staré. Byly to vánoční ozdoby vyrobené z různých materiálů, ze slámy, dřeva, keramiky i skla, některé byly značně poškozené, jak je ohlodal zub času, ale jedno měly všechny ty nádherné ozdoby společné. Byla u nich malá cedulka se jménem, komu ozdoba kdysi patřila.

Tato rodina totiž dodržovala velmi starý zvyk, který si jejich předkové dovezli z Evropy. Jako přistěhovalci neměli příliš majetku, ale aspoň pár maličkostí si z původního domova uchovali. Malé panenky, autíčka nebo jen vyřezanou lodičku či cínového vojáčka. A u každé maličkosti bylo jméno toho, komu věc patřila, nebo od koho ji dotyčný dostal na památku. Novější ozdobičky už měly jména přímo napsány na sobě a každý nový přírůstek do rodiny dostával na Štědrý den svoji ozdobu s vlastním jménem a letopočtem narození. To, aby si ho jednou všichni také připomněli.

A tak seděla rodina kolem stromečku, prarodiče vyprávěli příběhy těch, kteří už mezi nimi dávno nebyli, rodiče i starší děti věšeli tyto poklady postupně na stromeček a společně vzpomínali a upevňovali pouto rodinného štěstí i pro další pokolení. Když jsem příběh dočetla, měla jsem oči zalité slzami a moc jsem jim záviděla.

A pak mne napadla báječná myšlenka! Ve stánku s vánočními ozdobami jsem požádala o kontakt a napsala jim mail s tímto příběhem a dotazem, zda by bylo možné ještě do Štědrého dne napsat jména mojí rodiny na kouličky a poslat mi je? Tiše jsem doufala, že to vyjde, ale přece jen byl už začátek prosince a Vánoce za dveřmi!

Jaké bylo moje nadšení, když jsem za pár hodin dostala odpověď, že ano!!! Ve firmě přeposlali moji prosbu panu řediteli a ten se postaral, že za 3 dny byla celá sada v Plzni v Olympii na krámku!! Moje radost neznala mezí a vy si jistě umíte představit, jaké to bylo překvapení pro celou rodinu!! Mužská část má modré a ženská část červené kouličky a jména jsou stříbrně napsána! Jsou zde rodiče i sourozenci i naše děti a rozhodně v tomto zvyku budeme pokračovat. Jakmile nám přibude další člen rodiny, objednáme nové kouličky. Dneska vím, že se musím firmě ozvat v předstihu, ale že to určitě zařídit jde.

A jednou budu já svým vnoučatům vyprávět u stromečku o těch, jejich jména se lesknou v záři světýlek na barevných kouličkách, o těch, kteří už s námi možná ani nebudou přímo v obývacím pokoji, ale v našich srdcích zůstanou navždy.

Šťastný nový rok a jestli vám můj příběh udělal radost a třeba vás i inspiroval, mám já radost dvojnásobnou! Simona