Varování z Itálie

Jeden letní měsíc jsem strávila v hotelu v Kalábrii na jihu Itálie. Pracovala jsem tam nejprve v recepci a potom za barem. Potvrdil se mi několik let starý poznatek z Říma, kde jsem byla na Erasmu, že Italové, alespoň ti žijící na Apeninském poloostrově, anglicky prostě neumějí. 

Po příjezdu mě na nádraží vyzvedával jeden z číšníků, mladý sympatický kluk. Povídal mi, že loni také měli na recepci Češku, která ale neuměla italsky. „Tak jsem se za léto aspoň naučil trochu anglicky,“ dodal Ciccio.

„Trochu anglicky“ znamenalo, že Ciccio říkal „one people“ a „natural water“ (natural vyslovováno v souladu s psanou formou).

Podobně na tom byli i ostatní. Majitel hotelu se prsil, jak v mládí pracoval v USA, Kanadě i Austrálii, ale nejspíš se tam domlouval znakovou řečí, protože anglicky neuměl ani slovo a nevěděl ani, jak se píšou v hotelnictví veledůležité termíny check-in a check-out.

A tak nějak podobně na tom byli skoro všichni, lišili se jen mírou sebevědomí. Někteří tvrdili, že se anglicky domluví a vyžadovali po mně konverzaci v angličtině. Většinou se zadrhli někdy v půlce věty a opět přešli do italštiny. Jedna dívka, co pracovala jako animátorka, mi dokonce vysvětlila, že se jí z angličtiny dělá fyzicky špatně.

Abych však všem Italům nekřivdila, setkala jsem se tam s dvěma anglicky mluvícími Italkami. Jedna z nich, recepční, se narodila v Torontu a žila tam do svých devíti let. Druhá byla čerstvá absolventka jazykového gymnázia, kde se učila anglicky, německy a španělsky – téměř zázrak tam na jihu. Obě dobře psaly a plynně mluvily a legrační se mi zdálo jen to, že obě tvrdily, že mají kanadský přízvuk. Ne, to opravdu neměly. A anglicky v okolí nakonec nejlépe mluvili černí kluci z Afriky, co se poflakovali okolo silnice.

Kupodivu v hotelu to všechno nějak procházelo. Většina hostů byli Italové a komunikace s neitalskými hosty (Češi, Poláci, nějací Angličané a Němci) se zvládla rukama nohama, pomocí několika klíčových slov, případně se sehnal někdo, kdo ovládal angličtinu (recepční Elisabetta nebo já).

Ptala jsem se místních, čím to je, že jsou na tom Italové s angličtinou (a potažmo jinými cizími jazyky) tak bídně. Nevymlouvali se na špatné učitele jako Češi, nýbrž to sváděli na dabing. Že když je všechno v televizi dabované do italštiny, tak jak by mohli umět.

Samozřejmě však cítí, že by se jim cizí jazyky mohly hodit.

„Co děláš mimo sezónu?“ ptala jsem se svých nových kamarádů v hotelu. S výjimkou několika studentů, kteří tam byli na letní brigádě, krčili všichni rameny a říkali: „Nic.“ Pět nebo šest měsíců dřou v hotelu a zbytek roku se flákají. A bohužel tohle nucené volno nevyužijí k tomu, aby se naučili cizí jazyk. Přitom však pomýšlejí na práci v cizině, protože doma jim pšenka nepokvete.

„Denis, seženeš nám na podzim práci v Praze?“ ptali se mě, napůl z legrace, napůl vážně.

„Třeba jo, ale museli byste umět anglicky a aspoň trochu česky,“ odpovídám já, napůl z legrace, napůl vážně.

Svět je velký a místa je v něm dost. Stačí k němu mít klíč, a to jsou cizí jazyky.

Přijďte si pro svůj klíč do firemních kurzů angličtiny a němčiny jazykové školy Tandem. Svět budete mít otevřený.

Autor: Denisa Streublová